Vlk arktický

latinský název

Canis lupus arctos

taxonomické zařazení

řád – šelmy (Carnivora), čeleď – psovití (Canidae)

potrava

sobi, pižmoni, tuleni, menší savci, mršiny

hmotnost

40–60 kg

velikost

délka 90–150 cm

biotop

tundra, tajga, polární pustina

délka života

7–10 let, v lidské péči až 20 let

stupeň ohrožení:

málo dotčený

Žije ve velmi chladných oblastech, kde se teploty pohybují silně pod bodem mrazu, a to i nižších, než –40 °C. Vlk arktický náleží k největším poddruhům vlka. V porovnání s ostatními poddruhy má hustší srst. Čenich, uši i končetiny má naopak kratší. Ve vlčích smečkách panuje přísná hierarchie, na jejímž vrcholu je dominantní pár, který tvoří alfa samec s alfa samicí. V oblastech, kde se arktičtí vlci vyskytují je jen velmi málo rostlinné stravy, a tudíž i málo býložravé zvěře. O potravu je tak v těchto drsných podmínkách nouze, a proto vlci zužitkují ze své kořisti co nejvíce. Takového zajíce sežere i s kůží, srstí, tukem a kostmi. Říše arktických vlků se rozpíná v nehostinných oblastech, které jsou jen velmi řídce osídleny lidmi. Proto mohou stále obývat 95 % původní oblasti svého výskytu a díky tomu také nejsou, na rozdíl od mnoha ostatních poddruhů vlka, zařazeni mezi ohrožený taxon.

Prozatím je stav populace vlků arktických stabilní. Avšak tito vlci jsou loveni a chytáni do pastí lidmi, což může být v budoucnu aspektem možného ohrožení. Na kožichu těchto vlků se netvoří námraza, a byl proto tradičně používán jako lem límců a kapucí bund. Je tedy patrné, že jejich pronásledování bude narůstat úměrně k poptávce a ceně za jejich kožešinu. Na danou populaci mají nepříznivý vliv také měnící se přírodní podmínky spojené se změnou klimatu.